Rozhovor s Liv ve Sparku 07/2004

Před několika měsíci se ti narodil syn. Jak se cítíš v roli matky? Změnila ses díky tomu i jako osobnost?

Být matkou a starat se o našeho syna je nejdůležitější role a úkol, jaké jsem kdy v životě měla. Stala jsem se díky tomu nejšťastnějším člověkem na světě, skutečně jsem nikdy takhle šťastná nebyla, je to až neuvěřitelné!
Leon Alexander si vede moc dobře, už váží 12 kilo a je to úplně skvělé miminko!

Změnilo nějak těhotenství a mateřství i tvůj hlas (zabarvení, rozsah, výraz…)?

Těhotenství mělo vynikající vliv na celý můj život a samozřejmě i na hlas. Změnil se k lepšímu – stal se plnějším, silnějším a jde mi lépe zpívat klasiku. Navíc v něm je víc emocí než dříve.

Když porovnáš sebe a svého manžela (Alexe Krulla z ATROCITY), připadá ti, že toho máte hodně společného (s výjimkou hudby a rodiny)? Zájmy, témata, koníčky, názory atd…?

Jsme oba muzikanti, vegetariáni, nebereme drogy, nepijeme alkohol (krom výjimečných slavnostních přípitků), největší inspirací a nejlepším místem relaxace je pro nás příroda, oba se velmi zajímáme o filosofii Feng-Šui (náš dům byl před několika lety přestavěn podle těchto principů), milujeme děti, hory, moře, Norsko, Irsko a nikdy se nenudíme, protože jsme oba workoholici (ale můj muž je na tom z nás dvou hůř!).

Jak moc důležitý je pro tebe oficiální sňatek? Je to i pro člověka v 21. století stále ještě důležitý rituál, nebo má úplně stejnou hodnotu svazek dvou lidí, kteří na to „nemají papír“? Ptám se i proto, že pocházíš ze Skandinávie, která je známa liberálnějším postojem k rodině a svazkům, v Norsku a Švédsku jsou rodiny žijící „na hromádce“ zcela typické.

Mohu mluvit pouze za sebe, ale já jsem v tomhle trochu staromódní, protože si myslím, že je správné, aby se dva lidé, kteří spolu chtějí mít dítě, vzali. Dítě potřebuje „někam“ patřit, mít pocit bezpečí, mámu, tátu… My dva jsme se vzali po sedmi letech partnerského soužití, řekla bych, že to bylo dobře načasované.

Nedávno jsi dokončiloa svá studia klasické filologie. Myslíš, že tyto znalosti upotřebíš i ve své hudební kariéře?

Ano, minulé léto jsem dokončila magisterské studium angličtiny a němčiny na univerzitě ve Stuttgartu. Například znalosti klasické literatury jsem zužitkovala při psaní textů a vymýšlení konceptu pro album „Lovelorn“ naší nové kapely LEAVES‘ EYES, navíc jsem využila svých lingvistických znalostí pro vytváření speciálního jazykového systému pro nové album ATROCITY „Atlantis“. Samozřejmě znalost fonetiky mi pomáhá ke správné výslovnosti přejatých slov z mnoha cizích jazyků, pokud je ve svých textech používám.

Napadlo tě někdy využít své znalosti vysoké školy i pro práci mimo hudební oblast?

Už jsem si to i vyzkoušela, až do osmého měsíce těhotenství jsem pracovala jako učitelka jazyků pro „problémovou mládež“ ve věku 14 – 22 let. Bylo to úžasně zajímavé povolání, úplně odlišné od všeho, čím jsem se zabývala dosud. Poznala jsem díky tomu úplně jiný svět než hudební scénu. Musím přiznat, že mne práce s mladými lidmi ohromě baví. Ráda bych jim pomohla získat pozitivnější náhled na svět a lepší životní perspektivu do budoucna.

Vystudovala jsi němčinu i angličtinu, obě kultury – germánská a anglosaská – jsou v lecčems odlišné. Co se ti na každé z nich nejvíc líbí?

Z germánské kultury se velice zajímám o dávnou historii (staří Germáni, Vikingové…), z německého umění nejvíc oceňuji skladatele vážné hudby. Pokud jde o anglickou kulturu, obdivuju jejich „čaj o páté“ a důležitost tohoto rituálu pro jejich denní režim, z anglosaského umění nejvíc oceňuji spisovatele, např. Edgara Allana Poea.

Která kniha či spisovatel tě nejvíc zaujali v poslední době?

Celestýncké proroctví od Jamese Redfielda, myslím, že dává zajímavé odpovědi na mnoho zásadních otázek ohledně naší existence a proč se určité věci dějí tak, jak se dějí.

Které historické období ti připadá nejzajímavější, třeba natolik, že bys v něm sama chtěla žít nebo se do něj aspoň podívat, kdybys měla tu možnost?

Vybrala bych si období rozmachu starogermánské (vikingské) civilizace, kdy se jim podařilo získat velký vliv v Evropě a dokonce proniknout i do zámoří.

Na škole jsi určitě prošla kursy filosofie, mohla by sis vybrat nějaký filosofický směr nebo konkrétního myslitele, který ti je hodně blízký a případně se jím řídíš i v každodenním životě?

Zásadní vliv na mne měl již zmiňovaný James Redfield, i když to samozřejmě není autor, kterým bychom se zabývali na univerzitě. Jeho dílo jsem objevila sama před třemi roky a podařilo se mi díky němu otevřít důležité „dveře“ v mém životě.

Věříš v něco, co přesahuje člověka a jeho svět? Jak si takovou entitu představuješ?

Věřím v životní sílu a světlo – energii, kterou potřebují rostliny, živočichové i lidé k životu.

Jak vzpomínáš na své školní roky? Byla jsi dobrou žačkou? Co tě ve škole nejvíc bavilo?

Ve škole jsem byla vždycky premiantka, tedy kromě matematiky. Hodně mne bavily jazyky, sporty a samozřejmě veškeré umělecké předměty, v čele s hudbou. Když ale nyní přemýšlím nad svými školními roky, připadá mi, že škola bere v prvních letech docházky radost ze hry. Děti už si neumí pořádně hrát a ani nemají moc příležitost, protože je učení a škola dost zaměstnává, což je škoda.

Narodila ses v Norsku, ale dlouhá léta již žiješ v Německu, kam ses i provdala. Kterou z těchto zemí považuješ za svůj domov? Není taková „dvojdomost“ trochu schizofrenní? Mimochodem, nestýská se ti po norském životním stylu, lidech, přírodě?

Považuji za domov obě země. Jsem spokojená s tím, jak to teď mám zařízené – když mi tady dole v Německu občas začnou chybět hory a moře mé rodné země, zaletím na pár týdnů do Norska a pobudu si u své rodiny. Nejvíc se mi po Norsku stýská asi o Vánocích, z určitého důvodu…

Jsi Norka, za manžela máš Němce, samí Němci žijí i okolo tebe. Dokázala bys porovnat oba národy z hlediska mentality, životního stylu apod.? Co pro tebe bylo nejtěžší překousnout v německém prostředí?

Němci jsou oproti Norům hrozní byrokrati! Například já se nemohu smířit s tím, že i po osmi letech v Německu dostanu jako Norka povolení k pobytu vždy jen na rok…

Norové si zase dávají mnohem větší pozor na to, s kým mluví a co říkají. A také nemají tak rozvinutou „kulturu pití“.

Jako muzikant jsi procestovala celý svět. Na kterém místě se ti líbilo nejvíc a kde by sis i dokázala představit, že bys bydlela, kdybys takovou možnost dostala?

V Irsku! Tam se cítím opravdu „jako doma“. Má překrásnou přírodu. Také se strašně dlouho těším, až se konečně podívám na Nový Zéland a Island, takže potom možná budu mít další favority na výběr.

Začala jsi zpívat v nové kapele LEAVES‘ EYES. Co od tohoto projektu očekáváš, jaké jsou tvé ambice s ním spjaté?

LEAVES‘ EYES jsou zcela regulérní kapelou se stabilní sestavou, pevně doufám, že se nám podaří takto vytrvat mnoho let a natočit hodně alb.

Plnánuješ se podílet vedle LEAVES‘ EYES i na dalších hudebních projektech?

Sem tam se už nějaká přiležitost naskytla, spolupracovala jsem například na druhém pokračování projektu INFINITY nebo na tributu DEAD CAN DANCE se skvělou italskou kapelou HORTUS ANIMAE

Jsi ještě stále zklamaná ze svého podivného „konce“ v THEATRE OF TRAGEDY? Nebo už jsi to nechala za sebou? M“žeš s určitým časovým odstupem říci, jaké důvody vedly k tomu, že s tebou THEATRE OF TRAGEDY ukončili spolupráci?

Dobrá otázka. Po pravdě řečeno, opravdu nevím, proč se mne rozhodli vyhodit z kapely. Nikdy mi nic osobně neřekli, a že jsem skončila, jsem se dozvěděla až z jejich internetových stránek. Byla jsem z toho samozřejmě smutná, protože to nepovažuji za normální jednání s členem kapely a kamarádem po deseti letech společné práce. Vím ale, že už je načase tuhle kapitolu a problém uzavřít. Nemohu s tím udělat nic jiného než se smířit s jejich rozhodnutím.

Sleduješ, co se v THEATRE OF TRAGEDY děje po tvém odchodu, například jak si povede nová zpěvačka Nell (z THE CREST)?

Skutečně ne. Beru to jako uzavřenou věc.

Na každé nahrávce máš i hodně propracovanou vizuální prezentaci a vlastní image. Spolupracuješ na tom s nějakými stylisty, módními návrháři apod.?

Snažím se být vždy sama sebou, i na pódiu. Nepotřebuji, aby mi kdokoliv namaloval či nasadil „masku“ na obličej. Snažím se na sobě pracovat sama, jako umělec i jako soukromá osoba. Všechny nápady a návrhy tohoto druhu, včetně image, pocházejí ode mne. Nejvíc jsem se vyřádila při rozjezdu LEAVES‘ EYES, dala jsem do toho celé své „já“ – svou duši, energii, mozek i srdce. Jsem proto hodně spokojená s výsledkem, baví mne být co nejvíc kreativní.

Kdo byl tvým pěveckým idolem, když jsi byla dítě, a kterého zpěváka nejvíc obdivuješ dnes?

Ozzyho Osbournea a Madonnu, to jsou mí favoriti odjakživa a dodnes!

Které hudební žánry tě nejvíc oslovují? Změnily se nějak tvé hudební preference s tím, jak jsi dospívala a stárla?

Prostřednictvím svého tatínka jsem vyrostla na klasickém metalu a kapelách jako BLACK SABBATH, což rozhodně ovlivnilo můj hudební vkus. Od té doby se totiž moc nezměnil, BLACK SABBATH jsou stále mou kapelou číslo jedna a v jejich muzice se cítím jako ryba ve vodě.

Podporovala tě rodina ve tvém vlastním pěveckém úsilí?

Ano, velmi a po celou dobu!

Jak je to s legendární podporou státu pro mladé umělce ve Skandinávii? Jak jste to měli vy na začátku kariéry, mohli jste využít nějakých extrémně dobrých podmínek, pomoc školy, příspěvek od státu apod.?

S THEATRE OF TRAGEDY jsme nikdy o příspěvek či podporu od státu nežádali, protože se nám podařilo poměrně záhy podepsat smlouvu s nahrávací společností. Myslím, že jsme měli opravdu štěstí a hodně dobrý rozjezd kariéry.

Pamatuješ si ještě na své pocity, když vyšlo vaše první CD?

Samozřejmě, byla jsem na něj ohromně hrdá! Když jsme prodali prvních 8000 nosičů, připadalo mi to úplně neuvěřitelné! A pak to najednou bylo 80 000…

 

Martin Čermák