Rozhovor s Liv ve Sparku 9/2009

Norská frontwoman jednička LEAVES‘ EYES si žije vlastním životem a i když jsou stylově spřízněni s kapelami typu WITHIN TEMPTATION či AFTER FOREVER, jsou vlastně tak trochu unikátem. Harmonický způsob života hlavní úřadující pěvkyně Liv Kristine posunula LEAVES‘ EYES do role nezávislých hudebníků, kteří jsou plně soběstační a zcela se vymykají jakékoliv honbě vlastního ega. Nepodléhají tlaku hudebního průmyslu a svou tvorbu zasvětili vlastním tužbám a fanouškům. Aktuální novinka „Njord“ jistě nezpůsobí výrazný poprask na poli symfonického metalu, ovšem těžko byste dneska hledali menší kalkul a hudební čistotu. V aktuální recenzi otevřeně kritizuji zvukovou nevýraznost nahrávky, po rozhovoru s Liv ale rychle pochopíte, že o technickou stránku věci tady vůbec nejde. Podstatné jsou emoce, které se posluchači postupně dostávají pod kůži. Seznamte se s andělem, který umí léčit hlasem.

Hned po prvním poslechu vaší novinky se u mne dostavil pocit, že nemám co do činění s metalem, rockem, či dalšími podobnými žánry. Atmosféra a nálada desky navodily spíš dojem scénické hudby, kdy prostřednictvím pocitů vyprávíte příběhy.

Souhlasím a tvůj rozbor mi lichotí. Nebyla to lehká cesta dát dohromady novou desku. Před dvěma leti jsme museli přestěhovat naše studio, a tím se veškeré práce značně zkomplikovaly. Nejenže jsme nahrávali v nových prostorách s rozdílnou akustikou, ale změnilo se i vybavení a bylo náročné slít celý materiál do jednotné formy. Skrze tyto potíže jsme nahráli album, na které jsem patřičně hrdá. Podařilo se nám definitivně skloubit metalový svět s popem. Nebráním se kritice, že některé skladby jsou příliš měkké a s metalovou hudbou již nemáme mnoho společného. Na druhou stranu, kdo viděl naše poslední DVD, ví, že metal v nás dýchá stejně jako u kapel typu NIGHTWISH či WITHIN TEMPTATION. Našim cílem bylo navodit vždy odpovídající atmosféru a to bez ohledu na to, zda se budeme držet nějakého směru, nebo jednoduše přesedláme na jiný druh hudby. „Njord“ je kouzelná deska.

Je pravda, že mnohdy značně uhnete z metalových kolejí. Na druhou stranu tvá folk-akustická poloha je mi mnohem bližší než metalový dusot. Dokázal bych si představit, že by ses oprostila od všech těch elektrických kytar a nazpívala čistě folkovou nahrávku.

Tak v tom případě jsi dobrý vizionář, protože mám pro tebe jedno milé překvapení. Současně již připravujeme na příští rok výhradně folkovou desku, která by se měla objevit zkraje léta 2010. Uvažovali jsme, že tak nahrajeme i aktuální album, ale měli jsme tolik dobrého materiálu, že by nebylo fér připravit fanoušky o další metalové kousky. Také padly návrhy, že bychom mohli přijít s dvojalbem, ale usoudili jsme, že necháme oběma deskám patřičný odstup. Nebude se ale jednat o naše čistě řadové album. Posluchači by ho měli vnímat jako jistou raritu. Právě aktuální album obsahuje momenty, které přesně naznačují, jakým směrem by se měla hudba vydat. Měli bychom se pohybovat v podobných mantinelech, jaké nabízí například skladba „Irish Rain“. Samozřejmě nadále zůstaneme ovlivněni severskou mytologií, ale ráda bych se také věnovala i jinému druhu folkloru.

Pokud už zmiňuješ skladbu „Irish Rain“, tak nejen v ní je patrný vliv Mike Oldfielda. Patří právě on mezi impulzy, které tě natolik ovlivnily, že bys ráda navázala na jejich odkaz?

Miluji Mike Oldfielda! Je mi blízká jeho jednoduchá práce s atmosférou. Má zvláštní dar psát poutavé melodie, které si člověk snadno zapamatuje a jsou plné pozitivní energie. Jelikož jsem pozitivně myslící člověk, dokážu se s jeho tvorbou plně ztotožnit. Těch vlivů, které mě přiměly k rozhodnutí, že natočíme folkové album, je pochopitelně mnohem víc. Tradičně se zajímám o různé druhy folkloru a myslím, že každý, kdo přijde do styku s irskými tradicionály, zůstane navěky poznamenán. Je to fascinující hudba, která je opět plná pozitivních vibrací. Ráda bych docílila podobného výsledku. Doufám, že se mi podaří dostat na album pozitivní vlny, které posluchači pocítí na vlastní kůži.

Vedle studia folkové hudby se také plně věnuješ severské mytologii a album „Njord“ lze vnímat jako zatím tvůj osobní vrchol vikinské tematiky?

Dřív jsem se samozřejmě věnovala severské literatuře mnohem více. Dnes ale musím dělit čas mezi hudbu a rodinu a nemám již tolik příležitostí nastudovat obsáhlé knihy jako dříve. Nicméně to nic nemění na faktu, že miluji svoji zemi. Už odmala jsem byla fascinovaná norskou scenerií a můj zájem o severskou historii se dostavil tak nějak přirozeně. Dnes žiji se svým manželem v Německu a myslím, že tím se ještě více prohloubil můj vztah k Norsku. Nikdy jsem se nepřestala cítit jako stoprocentní Norka a jsem patřičně hrdá na svůj domov. Vždy na mě silně působí, když se vracím domů za rodinou.

Muselo to být pro tebe asi těžké rozhodnout se, že opustíš svůj milovaný domov a přestěhuješ se do vcelku nezajímavé zěmě, jako je Německo.

Tehdy jsem to všechno prožívala zcela jinak. Bylo mi dvacet, byla jsem zamilovaná a odhodlaná, že Alexandra budu následovat na každém jeho kroku. Neuměla jsem si představit, že bychom se odloučili. Bylo mi jedno, zda budeme žít na poušti nebo na ledovci. Podstatné bylo, že jsme spolu. Je neskutečné, že náš vztah se rozvinul v plnohodnotný partnerský život, jsme manželé a společně vychováváme pětiletého syna Leona. Zní to jako nějaký příběh z románu, ale mám to štěstí, že je to skutečnost. Proto jsem nikdy nepocítila nadměrný stesk po Norsku. V pravidelných intervalech vyrážím za rodinou a každé naše setkání je nesmírně vzrušující, protože vždy se mi chvěje žaludek, že opět vidím místa, kde jsem vyrůstala. S tím souvisí i historka, že když jsem opouštěla Norsko, měla jsem fůru zavazadel a všichni se divili, proč jsou tak šíleně těžká. Zjištění na sebe nenechalo dlouho čekat. Jeden kufr se rozsypal a všichni se dozvěděli pravdu. Místo toho, abych s sebou táhla fůru šatů a kosmetiky, byly mé kufry plné knížek o severské mytologii.

Funguje tvůj vztah s Alexandrem ideálně i na pracovní bázi, kdy se navzájem doplňujete, máte podobný pohled na hudbu?

Jistě! Jsme v mnoha věcech jednotní a myslím, že Alexandr je skvělý producent nebo možná lépe řečeno něco jako kouč. Umí tě správně nasměrovat, dokáže přemýšlet ve stejné rovině jako já. Obdivuji jeho práci s lidmi, protože člově od něj vždy pochopí, co se po něm chce. V čem jsme ale rozdílní je, že Alexandr pracuje dlouho do noci. Naopak já brzy vstávám, zhruba v půl sedmé, a než se probudí syn, dojdu si do lesa zaběhat, dám si sprchu, připravím snídani a až někdy po obědě se věnuji pracovním povinnostem a zpěvu. Myslím ale, že jistý druh ponocování je pro všechny muže typický. Právě hluboká noc nabízí jedinečný klid pro práci, kdy Alexandr tvrdí, že udělá dvojnásobek toho co přes den. V poslední době mi Alexandr dodává hlavně pocit jistoty, je mi značnou oporou v nejistých rozhodnutích. Týká se to právě zmiňovaného folkového alba. Nebyla jsem si jistá, zda něco takového mí fanoušci očekávají, ale Alexandr mě dokázal přesvědčit, že taková deska bude mít jistě smysl a mě ukáže v trochu jiném světle.

Je pravda, že oba jste skuteční vegetariáni?

Ano, samozřejmě. Tím je naše situace o něco lehčí. Dokonce, a to tě asi hodně překvapí, všichni v kapele jsou vegetariáni. Občas je mnoho promotérů překvapených, že máme samé zeleninové požadavky, ale máme zase jiné chutě, které nás dokážou uspokojit. Mám strašně ráda pečené moučníky, a když zrovna nejsem na turné, každý den připravím nějakou buchtu. S manželem milujeme sladké a nemáme potřebu zabývat se myšlenkami na maso. Všechno souvisí se vším. Nejsme materialisté. Neuznávám peníze jako nejvyšší hodnotu. Pro mě osobně je vrcholný stav, když je člověk spokojený vnitřně sám se sebou, kdy dosáhne jakéhosi smíru. Jedině pak můžeš mít harmonický život, kdy se dokážeš radovat i z prostých věcí. Jsem šťastná, že mám nádhernou rodinu a skrze svou hudební kariéru se mi daří plnit i roli matky. Cítím se zcela spokojená a to se samozřejmě odráží i na mé kreativitě. Už nyní máme skladby, které s jistotou budou putovat na chystané album. Lidé jsou dnes až příliš uvězněni ve svých materialistických tužbách a postupně zapomínají na podstatu lidského bytí. Ztratili i uznání umělecké tvorby a k hudbě přistupují už jen jako k produktu. Nejsou schopní ocenit tvůrčí postupy autora, a jak už je dneska zvykem, podléhají hlavně reklamním heslům. Přijímají tak vlastně názor třetí strany, a aniž by si udělali vlastní obrázek, názorově se automaticky k dílu přidruží. Existuje jen hrstka těch, co skutečně poslouchají, objevují, vnímají. Bohužel, současný proces globalizace tento stav jen prohlubuje, a pokud to tak půjde dál, mám o skutečné umění velké obavy.

Vraťme se ale k vašemu novému albu. Nejsem zastáncem hudebního škatulkování, ale ve vašem případě mám pocit, že se mnohem více vzdalujete původnímu významu slova metal. Vaše hudba nyní inklinuje k něčemu, co asi nejlépe vystihuje slovo scénický.

To mě těší, že máš z alba takový pocit. Pokud tomu tak opravdu je, podařilo se nám dosáhnout touženého výsledku. Ráda pracuji s atmosférou a pocity posluchačů. Proto se nedržíme v jednotné linii, ale skladby se snažíme podat formou příběhů. Všechno dohromady spolu koresponduje a nemůžeme hrát agresivně, když zpíváme o zármutku či zklamání. Naopak pocity vzteku by v romantickém podání ani nevyzněly nejlépe. Tentokrát to bylo ale hodně náročné, protože s každou menší pasáží jsme pracovali do té doby, než jednotlivé úseky na sebe samovolně nenavazovaly. Nejsem příznivcem drastických přechodů. Život sice někdy dělá velké kotrmelce, ale zpravidla se line v určitých intervalech. Podobně vnímám i hudbu. Vychází z mého srdce a v podstatě se posluchači vnitřně odhaluji.

K tomu všemu vám byl tentokrát nápomocen i skutečný symfonický orchestr, u nás dobře znám Lingua Mortis Orchestra. Ten ve vašem případě vedl Victor Smolski (RAGE). Myslím, že pro obě strany to byla skvělá zkušenost a především nabídka budoucí spolupráce?

Od počátku, kdy jsme začali dávat dohromady skladby pro „Njord“ jsme měli jasně stanovenou prioritu, že tentokrát chceme na desce skutečný orchestr. Jak už to tak v životě bývá, vše se seběhlo zcela náhodně. Potkali jsme se s RAGE na jednom evropském festivalu, kde je právě Lingua Mortis Orchestra doprovázel. S Victorem jsme pak společně hovořili a tradičně, slovo dalo slovo a spolupráce byla na světě. Pak už to byla jen otázka několika telefonátů a e-mailů a rázem jsme byli na cestě do běloruského Minsku. Victor se ukázal jako opravdový profesionál a znalec vážné hudby. Vše řídil s naprostým přehledem a myslím, že se mezi námi tato spolupráce v budoucnu ještě více rozvine.

Na oplátku bys mohla zase ty hostovat na desce RAGE?

Pozvání bych určitě přijala. Tradiční metal, jaký v posledních letech RAGE hrají, mám velmi ráda a bylo by mi ctí podílet se na desce takové legendy, jakou bezesporu chlapci jsou. Ctím jejich prácia obdivuji, že i po těch letech mají stále dostatek energie. Myslím, že Victor je opravdový hudebník. Je to sice metalový kytarista, ale s jeho vzděláním vnímá hudbu jinak. Dokáže skvěle analyzovat každou notu a má naprosto přesný sluch. Pracovat s ním, je zážitek.

Nabízí se to úplně samo, ale vzhledem k tomu, že chystáte folkové album, dá se očekávat, že i tady sáhnete po skutečných folkových nástrojích?

Zajisté. Po naší zkušenosti s Lingua Mortis Orchestra budeme vždy usilovat o živé muzikanty nikoliv o uměle vytvořené samply. Ráda bych, aby všechny „nadstandardní“ nástroje byly zahrány lidmi. Jedině tak může být deska opravdová a hudebně dýchat. Lidský pocit z hudby žádný počítač nenahradí a nikdy se nedokáže vžít do skladby jako člověk, zvlášť když má jít právě o folkovou hudbu. Pokud se chceme co nejvíce přiblížit lidovým tradicím, musíme se s takovou hudbou sžít. Určitě použijeme pro nás typické nástroje jako hardagerské housle, tungehorn, bukkehorn, lur a miluji zvuk norské harfy. Neomezíme se však jen na norský folk, ale jak jsem už řekla, určitě se necháme ovlivnit i irskou scénou.

Metalové kapely se zpěvačkami jsou nyní hodně v kurzu. Bohužel kvantita předčila kvalitu a mnoho jmen jsou jen hloupými obchodními artikly. Sleduješ nějak výrazně své stylové sokyně?

Zajímá mě hudba WITHIN TEMPTATION, AFTER FOREVER nebo NIGHTWISH, ale nesleduji je cíleně, abychom se vyhnuli plagiátorství. Jsem stejně jako obyčejný člověk hudební fanoušek a symfonický metal bude vždy u mě mít neotřesitelnou pozici. Je to hudba, která mě společně s THEATRE OF TRAGEDY přivedla na profesionální dráhu a také ji vděčím za svůj současný život. Tudíž podobné kapely jsou až příliš blízké mému srdci, než abych se je snažila ignorovat. Jak jsi ale řekl, v současnosti je spousta podobných kapel, že není v lidských možnostech, aby byl člověk schopen celou scénu detailněji mapovat. Nevnímám je jako konkurenci. Bylo by hloupé se domnívat, že mezi podobnými kapelami existuje výrazná rivalita, která nutí hudebníky se od sebe co nejvíce odlišovat. Každý vychází z vlastních nápadů, a pokud chce něčeho skutečně dosáhnout, je nemyslitelné, aby jen naivně kopíroval ostatní.

David Havlena